Ollie Roučková: Za rok chci do desítky

Přestože se Olga Roučková po Dakaru 2018 stala nepochybně nejznámější čtyřkolkářkou v České republice, svůj druhý start na slavném maratonu absolvovala letos v lednu s vozem Can-Am Maverick X RS. A kouzlu kategorie SxS propadla. Závodnice týmu Moto Racing Group s ní spojuje i svou nejbližší sportovní budoucnost. Navíc si sama posouvá laťku o dost výš. Při dalším návratu na dakarskou rally už nebude jejím cílem ‚pouhé‘ dokončení závodu.

Na Dakaru 2018 se stala první Češkou, která nejnáročnější automobilovou a motocyklovou rally světa dokončila. Šestadvacáté místo v kategorii quadů navíc ozdobila bronzem mezi ženami. Přesto prakticky okamžitě začala pracovat na svém přestupu za volant.

„Oslovili jsme Can-Am, Yamahu i Polaris a pak jsme čekali, kdo nám dá nejlepší podmínky,“ vrací se do první poloviny loňského roku Ollie Roučková. „Vstříc nám nakonec vyšla společnost BCE s.r.o., což je české zastoupení Can-Am. Definitivní rozhodnutí, že pojedeme s Maverickem X RS, padlo až tři měsíce před Dakarem.“

Závěrečné období příprav na Dakar 2019 proto bylo pro lidi kolem projektu velmi hektické a náročné. Své si užil třeba Daniel Zelenka, který měl na Dakaru debutovat po boku Olgy jako její navigátor.

„Kluci fakt makali. Dan se přestěhoval z Prahy do Mariánských Lázní, měsíc bydlel na dílně u Václava Hucla. Nechodil do práce, bydlel úplně jinde,“ přibližuje 34letá rodačka ze severočeského Děčína.

Tak leť

41. ročník dakarské rally byl z velké části o jízdě v náročných peruánských dunách. Tvrdá škola, pokud jste po letech závodění s jinou technikou de facto úplným nováčkem v dané kategorii. I proto se v úvodu soutěže Ollie ještě několikrát lehce zastesklo po čtyřkolce.

„Na ní jsem se mohla odpružit, podívat se na duně, kam jedu. V autě je člověk ukurtovaný, je v sedačce napevno a na ramenou má ještě systém HANS. Pohyb je tedy minimální. Na to jsem si chvíli zvykala. Několikrát jsem i Danovi říkala, jak bych si na nějakém místě na čtyřkolce stoupla do stupaček a letěla bych. A Dan mi na to řekl: tak leť. Tak jsem šlápla na plyn a jela jsem. Občas mi hlavou proběhlo, že bych radši zase ta řídítka, ale teď už zpátky nechci. Volant je hezčí.“

Rychle si naopak zvykla na to, že navigaci už sama řešit nemusí.

„Danovi věřím, protože se známe už dlouho. Asi pět let spolupracujeme a jezdíme spolu, proto jsem věděla, že to má pevně v rukách. Jen pokud nevěděl, tak jsme se na to podívali spolu, protože jsem měla zkušenosti z minulého roku. Nikdy jsem ale nepochybovala a nekecala mu do toho.“

Lopata obtisknutá v rukách

Zatímco navigaci znala Ollie dobře nejen z Dakaru, ale i z dalších cross-country rally, které absolvovala na quadu, řízení auta v dunách pro ni bylo velkou novinkou.

„Duny byly strašné; pocitově to byly ještě větší paneláky než na čtyřkolce,“ popisuje s úsměvem. „Naštěstí jsem byla v prosinci s Martinem Prokopem a dalšími kluky na tréninku v Dubaji. Tam mě hodně naučili a všechno mi vysvětlili. Bez toho bych vůbec nevěděla, do čeho jdu.“

Přesto museli Ollie a Dan několikrát vyhrabávat auto z písku.

„Mám lopatu obtisknutou v rukách. Dan mi říkal: zahrabala ses, vykopej se. Musel mě to naučit,“ směje se i při další vzpomínce na drsné dakarské lekce Ollie. „Ale když už jsme se duny naučili, tak jsme si je užívali. Byly bombastické. Stejně tak pisty na pláních. A nakonec byl dobrý i feš-feš. Když jsem si totiž představila, že jsem tam na čtyřkolce, tak vůbec nevím, co bych tam dělala.“

Po tmě se sama bojím

Posádka Mavericku X RS se startovním číslem 435 si dosyta užila také jízdy po tmě.

„V noci jsme dojížděli skoro pořád. Za světla se nám to povedlo asi dvakrát nebo třikrát. Ale bylo to i tím, že kategorie SxS startovala hodně pozdě, vlastně až před kamiony. Kromě toho jsme řešili problémy s chlazením, museli jsme mašině ulevovat, abychom jí nezapekli. Jednou se nám při výjezdu na obrovskou dunu také přetrhl řemen a museli jsme opravovat. To všechno hrálo velkou roli, proto jsme jezdili v noci.“

„Ale bylo dobré, že jsme na to byli dva. Vzájemně jsme si dodávali odvahu. Já se prostě sama po tmě bojím. Na začátku jsme v jedné kamenité etapě hledali waypoint, který jsme za každou cenu chtěli chytit, a tím jsme ztratili hodně času. Dojížděli jsme za tmy a jeli jsme opravdu pomalu, protože jsme vůbec nevěděli, do čeho jedeme. To jsme ještě neměli pořádně seřízená světla, kluci na tom pak ještě dělali v bivaku.“

Pyšná na tým

Olga s Danem postupně zrychlovali a hlavně zdolali všechny nástrahy, takže v konečném hodnocení vystoupali v kategorii SxS na dvacáté místo. I když perné to pro ně bylo až do posledních kilometrů.

„V poslední etapě jsme chtěli zkusit, jak na tom jsme. Na druhém kontrolním bodě jsme byli o pár vteřin druzí, to byla bomba, ale jen do chvíle, než jsme zase zapadli. Takže i v poslední erzetě jsme si ‚vychutnali‘ vykopávání. Dokonce jsme tam museli nechat nájezd, protože jsme ho v písku nebyli schopní najít.“

Výsledek ale znamenal velkou radost a motivaci do budoucna.

„Vnitřně jsem měla z letošního výsledku větší radost než z toho loňského, protože jsme na všechno měli málo času. Měsíc na postavení mašiny, tři měsíce na to, abych se naučila s volantem… Musím říct, že jsem na nás pyšná. Ne na sebe jako na jezdce, ale na tým. Kluci fakt makali. Dvacáté místo je pro mě úplně maximálně bombastické.“

Už nechci být vzadu

Ale není to konečná. Olga je sportovkyně, proto se chce na Dakar vrátit pro výrazný výsledek.

„Už nechci být vzadu, chtěla bych být do desítky,“ neskrývá své ambice reprezentantka armádního sportovního klubu Dukla. „Konkurence je našlapaná, protože první desítka jsou tovární jezdci. Letos tam byli od Monster Energy, South Racingu, Yamahy. Ale to je právě ta výzva! Myslím si, že když auto posílíme, bude konkurenceschopné. Pak už záleží jen na mně, jak se s ním naučím. Letos chci opravdu šlapat na plyn a držet volant. Jenom volant. Celý rok se budu připravovat, absolvuji tréninky s celým týmem MRG a pojedeme i nějaké zahraniční závody.“

Po technické stránce má Moto Racing Group dobrý základ a hlavně jasno, na čem je potřeba ještě pracovat.

„Už na začátku jsme si řekli, že při stavbě Mavericku X RS půjdeme do toho nejlepšího, co se dá sehnat. Půl roku jsem komunikovala se španělským týmem South Racing, což je špičkový úpravce Can-Am pro dálkové rally. Řešili jsme, co se na autě bude muset udělat, co budeme muset změnit a podobně.“

„U South Racingu si každý může koupit hotové auto, ale nám se povedlo získat i jednotlivé komponenty. Po několika měsíčním dopisování a domlouvání jsme od nich zakoupili rám s homologací FIA, tedy úplně shodný, jako mají k dispozici tovární jezdci. Jsme jediní z České republiky, kdo tento rám má. K tomu jsme si od nich objednali i nádrž o objemu 130 litrů se stejnou homologací.“

„Po zkušenostech z letošního Dakaru víme, že musíme každopádně zapracovat na chlazení, které nás hodně limitovalo, a budeme se věnovat také podvozku. Plus chceme udělat mnoho kosmetických úprav, na které nebylo před Dakarem dost času.“

Přestože Ollie Roučková plánuje i letos několik závodů na čtyřkolce, získávání zkušeností s Maverickem X RS má naprostou prioritu. První soutěží po Dakaru by pro tým MRG měla být dubnová Morocco Desert Challenge. Lákadlem je ale i další velký podnik, červencová Silk Way Rally.

„Silk Way bych strašně ráda jela. Ale musím stát nohama na zemi. Jsme pořád malý český tým,“ uzavírá Olga Roučková.