Na Dakar Setkání jsem se poprvé vydal až letos. Pln pozitivního očekávání. A teď nevím. Je marketing akce od počátku její existence silnější než její obsah a forma? Nebo jsem měl jen smůlu a zúčastnil se jí až ve chvíli, kdy začíná upadat?
Mám rád závody, a nejen ty motoristické. Na druhou stranu přiznávám, že exhibice jakéhokoliv druhu mě nijak zvlášť nebaví. Chybí mi v nich příběhy, kterých jsou závody plné. Přesto jsem se letos na Dakar Setkání vydal. Abych vychvalovanou akci okoukl, přiblížil ji fanouškům, kteří závodění dakarského typu milují, ale z nějakého důvodu se do Sosnové nedostali, a potkal se s lidmi z týmů.
Nadchlo mě, kolik lidí se do Sosnové vypravilo. I přístup závodníků, kteří byli fanouškům k dispozici. S úsměvem, bez spěchu. Přišlo mi fajn, že sběratelé mohou na jednom místě získat nejen podpisové karty a plakáty svých favoritů, ale také zajímavý týmový merchandise, nebo třeba špičkové papírové modely od mistrů svého oboru Jiřího Vintra a Romana Hrušky. Navíc i s nimi bylo možné potkat se v Sosnové osobně.
Tím to ale vlastně skončilo.
Stále větší omšelost areálu Autodromu jsem po zkušenostech z předchozích let očekával. A u akce, jako je tato, ji lze vlastně považovat za jisté plus. Můžeme to brát jako pokus evokovat podmínky a prostředí zaostalejších oblastí Jižní Ameriky, Afriky nebo třeba Saúdské Arábie.
Že se akce nezúčastnili dva nejúspěšnější čeští účastníci Dakaru 2019, Martin Prokop a Aleš Loprais, to pořadatelům vyčítat nelze. Jedná se o rozhodnutí jezdců a týmů, které činí na základě svého programu a dalších okolností.
Guláš na trati…
Na uvážení organizátorů však je, jaké vozy pustí společně na trať v jednotlivých skupinách. Přijmu-li, že akce tohoto typu jsou hlavně show, pak také show očekávám. Jenže té se divák dočká jen v omezené míře, pokud se po trati ve stejnou chvíli prohánějí třeba „střelci“ jako Boris Vaculík a Tomáš Ouředníček se svými dakarskými speciály a zároveň se po ní plouží bůhví jací řidiči s úplně civilními vozy. Naprosto chápu, jak důležitá je prezentace partnerů. Jsem si ale jistý, že by byla lepší v jiné formě nebo aspoň v rámci jízdy vyhrazené pouze těmto vozidlům. Podobně nešťastně působilo společné ježdění historických dakarských kamionů s pomalými „africabusy“ a armádní Tatrou Kolos. I s nimi navíc (minimálně v první odpolední sekci programu) kroužil po trati reklamní pickup…
Ti rychlejší tak nezřídka vypouštěli terénní úsek trati „u hřbitova“ a míjeli jej po souběžné asfaltce. Aby se před pomalejší vozy dostali a alespoň chvíli měli volnou trať. Bylo mi líto diváků, kteří se rozhodli akci sledovat z valů v této části areálu. Nepochybuji, že dakarské speciály chtěli vidět spíš v terénu, pro který byly postaveny.
…nikoliv na talíři
Ale na diváky se v Sosnové opravdu moc nemyslí. Dva v poledne fungující stánky s občerstvením a fronty dlouhé desítky metrů, v nichž by měl člověk strávit desítky minut třeba s hladovým nebo „jen“ mlsným – každopádně však mrzutým – dítětem, by se asi daly pochopit na začátku 90. let minulého století, kdy jsme se v Česku učili kromě jiného i organizaci podobných akcí, ale jistě ne v roce 2019.
Absurdně působila údajně vyprodaná – nicméně poloprázdná – krytá tribuna v porovnání s přeplněnými malými tribunami, jejichž technický stav navíc v mnoha případech vzbuzuje přinejmenším pochybnosti.
Hoří, má panenko
Ve chvíli, kdy jsem zamířil k autu, abych se cestou domů někde najedl, začal na okruhu hořet jeden z vozů driftujících v rámci doprovodného programu. Sanitka u něj byla hned, ale na příjezd hasičů se čekalo dobře přes patnáct minut. Na okruhu nebyli! Ano, Hasičský záchranný sbor Libereckého kraje má stanici hned za kopcem u nedaleké České Lípy a dvě jednotky dorazily tak rychle, jak by dojely k jakémukoliv jinému požáru v okolí, ale raději nedomýšlet, co by se stalo, kdyby k podobně kritické situaci došlo v poměrně nahuštěném – a tudíž relativně stísněném – „horním“ paddocku…
Velký dík patří zúčastněným týmům a jezdcům, kteří své umění předvedli domácím fanouškům. Je pravda, že v paddocku a na trati lze pořídit zajímavá videa a fotky, které uspokojí jejich sponzory a partnery, což je nepochybně také jeden z důvodů k účasti. A zcela legitimní. Přesto by mě zajímalo, jak akce působí na ty zástupce sponzorů, kteří se jí zúčastní přímo na místě. Možná mají k dispozici vlastní catering, ale na trati vidí to samé, co ostatní.
Přiznám se, že sám jsem nevydržel až do konce. Před poslední sekcí odpoledního programu jsem se vydal domů. Materiál, který jsem chtěl, jsem pro DAKAR MANII posbíral, měl jsem hlad a sledování podivné směsice strojů na trati (viz výše) mě už podruhé nelákalo.
Možná platí, že sosnovské Dakar Setkání je největší akcí svého druhu ve střední Evropě. Jenže největší bohužel automaticky neznamená nejlepší. Škoda.
