Gabriela Novotná se včera vrátila do České republiky a absolvovala další vyšetření kvůli zraněním, jež utrpěla při pádu v průběhu čtvrté etapy Silk Way Rally 2019. V obsáhlém rozhovoru se závodnice týmu Indigo Racing ohlíží za svým účinkováním v soutěži, ale hlavně za dramatickou středeční speciálkou.
Ve snaze přinést o Silk Way Rally co největší množství pestrých informací jsme dnes ráno na DAKAR MANII zveřejnili popis inkriminované etapy z pohledu ruské závodnice Anastasije Nifontové, která se na trati s Gabrielou potkávala a později sama havarovala.
Je naprosto samozřejmé, že dva závodníci, respektive dva různí lidé obecně, vždy vnímají průběh stejného sledu událostí někdy trochu, jindy naprosto odlišně. Z mnoha důvodů, které často znají právě jen daní jednotlivci. A pokud jde o den, který byl jak pro Gabrielu, tak pro Anastasiji mimořádně dramatický, platí to dvojnásob.
Anastasija ve svém textu hodnotila Gabrielino počínání na trati po problémech s předním kolem, ale vůbec nezmínila pomoc, kterou ji Češka poskytla po vlastní havárii. I to je pochopitelné. S ohledem na stav, v jakém se zraněný motocyklista po nehodě nachází, si to vůbec nemusí pamatovat. Z údajů systému, který pohyb závodníků na trati sleduje, však lze dohledat, kde a kdy jaký jezdec zastavil.
Přesto nás vzniklá situace mrzí. Už proto, že Anastasija s Gabrielou nejsou nesmlouvavými soupeřkami, ale spíše dobrodružkami, které sdílejí nadšení pro cross-country rally a na závodech se k sobě chovají velmi přátelsky.
Překladem komentáře jedné z účastnic jsme rozhodně nechtěli uškodit druhé. Bez sebemenší snahy o konfrontaci nebo o zpochybňování slov kterékoliv z nich proto přinášíme také následující rozhovor s Gabrielou Novotnou.
Na Silk Way Rally ses hodně těšila. Už dopředu jsi o ní mluvila jako o velice hezké soutěži. Jaké tedy byly dojmy z prvních tří etap, které jsi v Rusku a Mongolsku absolvovala bez problémů?
„Nejvíc mě mrzí, že jsem nedojela až do Číny, protože jsem se těšila na písek. Těšila jsem se, jak bude trať různorodá, což jsem zažila jen zčásti. První etapa byla velmi blátivá, což mi vyhovovalo. To bylo fajn. Podle informací měla být blátivá i druhá etapa, proto jsme tak i obuli a já se těšila. Ale stihlo to všechno vyschnout. Sice zůstaly obrovské louže, ale bláto jako takové už nebylo. Cesty byly vyschlé, tvrdé jako beton, se zaschlými vyjetými kolejemi. Musela jsem jel opatrně, protože jsem se bála, jestli to pneumatika vůbec vydrží, ale etapa byla hezká, i když hodně rozbitá.“
„Na přejezdu do Mongolska pak bylo naprosto neuvěřitelné sledovat, jak se ráz krajiny na třech stech kilometrech úplně změní. Jak se člověk z nekonečných ruských sibiřských lesů dostane do malebné krajiny krásně zelených pahorkatin nebo drobných pohoříček s písčitým podkladem.“
Vjezdem do Mongolska zásadně stouply také rychlosti, kterých jste na speciálkách dosahovali…
„Obě mongolské etapy, které jsem absolvovala, byly velmi rychlé. První byla navíc poměrně rozbitá. Vůbec jsem nechápala a zároveň obdivovala, jak můžou všichni letět takovou kudlu. Sama jsem jela na svém maximu, ale byla jsem si vědomá, že je jinde něž u jiných jezdců.“
„Následující den už cesty nebyly tolik rozbité a jelo se líp. Na prvních padesáti kilometrech, kdy jsem mohla závodit, se mi jelo hezky. Pořád jsem se snažila jet rozumně, protože o sobě vím, že ve chvílích, kdy se mi jede dobře, mám někdy tendenci nějak to přepálit. Proto jsem se držela zpátky, což mi ve finále zachránilo život, když se rozpletlo přední kolo. Ale opravdu to byla moc hezká etapa. Mrzí mě, že jsem si ji nemohla zajet na pohodu.“
„Jednalo se o první část maratonské etapy, proto jsme před ní přehazovali kola za rezervní, která byla nově obutá, abych měla na následující dva dny nové gumy. Organizátoři kola a pneumatiky předchozí večer označili. Mezi etapami se člověk musel o motorku postarat sám, jak je to v maratonské etapě běžné. Jen jsme nejeli nikam pryč, ale dojeli jsme do klasického bivaku. Spát jsme mohli u vlastního týmu, ale na motorce si musel každý jezdec v parc fermé pracovat sám. Maximálně na něj mohli mechanici pokřikovat. To se v mém případě opravdu velmi hodilo. V jednom člověku totiž kolo vycentrovat nejde.“
Vraťme se ale na trať speciálky. Co přesně se stalo?
„Na padesátém kilometru se mi rozviklala motorka. Bylo slyšet, jak se probrušují plasty. Než jsem stihla zastavit a zkontrolovat to, projela jsem takový výmol. Byl to úplně běžný výmol, který se na motorce normálně projede. Tentokrát to ale byl zřejmě podnět, aby se to povolilo ještě víc. Kolo se rozvibrovalo, poslalo mě do muldy a já jsem si ‚vystoupila‘. Když jsem se posbírala, zjistila jsem, že kolo je úplně volné. Tak jsem ho dotáhla, jak to šlo. Jak jsem zmiňovala i ve videu [po dojezdu do cíle etapy], zastavila u mě Anastasije Nifontova a nabídla mi pomoc. Pak přijel ještě jeden jezdec a půjčil mi klíč – tenhle jsem neměla. Tak jsem ji poslala, ať jede.“
„Pak jsem kvůli dotažení zastavovala ještě dvakrát. Navíc jsem počítala s tím, že kolo není vycentrované, protože to v polních podmínkách nebylo možné udělat. Věděla jsem, že to je dotažené jen provizorně a že to nefunguje stoprocentně.“
Anastasija Nifontova včera na sociálních sítích podrobně popsala průběh čtvrté etapy. Můžeš speciálku a vaše potkávání na trati popsat také ty ze svého pohledu?
„S Anastasijí jsem se každopádně nijak nesnažila závodit. To ani nešlo s tím kolem. Dokud to šlo, jela jsem zároveň s ní. Pak jsem prostě zpomalila. Že se tam všude práší, i když člověk jede zároveň, to víme. Tak to prostě je.“
„S Anastasijí jsem se sešli na tankovačce, ale jen díky tomu, že někomu pomáhala s benzinem, jak píše. Já jsem si myslela, že musela zabloudit, nebo něco. Předtím jsem ji jednou dojela, ale jen na chvíli, držet jsem se jí nemohla. S tím kolem jsem opravdu nemohla jet rychle a ani jsem se o to nesnažila.“
„Pokud jde o to, co Anastasija píše, přesně takhle jsme se v té tancovačce bavili. Říkala mi: ‚Co tady děláš? Vždyť ty jedeš hrozně rychle. Podívej se, jaké máš kolo.‘ A já jsem jí říkala, že mě hrozně bolí zadek a noha, že se chci nějak dostat do cíle, ale jedu opatrně. Ona na to: ‚No tak OK, ale fakt jeď opatrně‘. O to horší bylo ji pak po chvilce najít.“
Sama Anastasija se dostala do velkých problémů krátce po odjezdu z tankovací zóny…
„V tom to bylo právě hrozné! Říkala mi, abych jela opatrně a dávala pozor, a chvilku nato ležela pár kilometrů za tankovačkou na cestě. Sotva vnímala, stěžovala si na záda. Během chvilky tam dorazili organizátoři, kteří byli nedaleko. Jakmile u ní byli, tak mě poslali pryč.“
„Organizátor, který mě poslal dál, za mnou osobně odpoledne přišel do parc fermé. Říkal mi ať se nebojím, že Anastasija má jen zlomenou klíční kost. Když jsem tam totiž byla, báli jsme se, že má zlomenou páteř. A mně se nechtělo odjíždět, když jsem nevěděla, co jí je. Ale v tu chvíli mě vyhnali dál, že tam nejsem potřeba. Nevím, jestli si ani neuvědomovala, že jsem tam byla, nebo to v dalším sledu událostí a helikoptéře s Čaginem nepovažovala za důležité zmínit. Každopádně to, že tam moje motorka zastavila je strašně jednoduše dohledatelné z live trackingu.“
Při maratonské etapě mohou jezdci pracovat na údržbě motorky bezprostředně po dojezdu do bivaku v uzavřené zóně, kterou nesmí opustit. Pořád jsi tedy nevěděla, jaká zranění jsi utrpěla. Jak ti v tu dobu bylo?
„Dojela jsem do parc fermé, a protože to byla maratonská etapa, musela jsem si všechno udělat sama. Za pomoci kluků z týmu, kteří stáli za plotem, jsme dotahovali dráty, aby se kolo vycentrovalo. Takže jsem vždycky musela cuknout s motorkou dozadu, oni koukali a říkali mi, jaké další dráty mám dotáhnout.“
„Vtipné bylo, že komisař [Mezinárodní motocyklové federace] FIM, co hlídal, abych si vše opravdu dělala sama, pak vzal ten klíč, poťukal na dráty a chválil mě, že jsem to udělala dobře. Snažila jsem se dát motorku nějak do kupy, abych mohla druhý den nastoupit. Pořád jsem pevně věřila, že jsem jenom potlučená, že je vše pouze naražené, i když už to bolelo docela dost. Špatně se mi stálo, tak jsem u toho polehávala, posedávala, plazila se po zemi. Ale chtěla jsem to opravit.“
„Pak jsem teprve šla k doktorovi, kde se na rentgenu zjistilo, že to jen potlučené není.“
Jak bolestivé bylo dokončení etapy? Dá se to srovnat s desátou etapou Dakaru 2018, kdy jsi do jejího cíle přijela se zlomenou klíční kostí?
„Kvůli noze jsem musela sedět, navíc jsem jela pomalu i proto, že jsem nemohla věřit přednímu kolu. Proto jsem bolest necítila tak intenzivně a docela se to dalo. Tak nějak víc se to rozleželo, až když jsem byla u doktora. A hodně bolavý pak byl let domů.“
Jaká zranění jsi konkrétně utrpěla?
„Mám zlomenou holenní kost nad kotníkem a křížovou kost v pánvi. Pánev se nedá nijak dobře fixovat, to znamená, že teď budu muset nějakou dobu jen ležet. Vůbec si to neumím představit! Musím vymyslet, co budu dělat, abych se nezbláznila. Holeň je v sádře. Lékaři v bivaku i tady v Brně se shodují, že to je jen maličká zlomenina a že by to nechali zahojit konzervativně. Ještě uvidíme, jestli to budeme nějak přišroubovávat, nebo ne. V pondělí se rozhodne, jestli to zůstane v sádře, nebo jestli se to bude operovat.“
Jak moc reálně nyní vidíš svůj start na Rally Dakar 2020?
„Ze zdravotního pohledu budu v pořádku a věřím, že i stihneme natrénovat. A jak se vyvinou ty ostatní věci, to se uvidí…“
Děkujeme za rozhovor a čas, který jsi DAKAR MANII věnovala navzdory nepříjemné bolesti, která tě nyní trápí. Přejeme rychlou a bezproblémovou rekonvalescenci.
