Vstup na scénu cross-country rally se Martinu Michkovi mimořádně vydařil. Svými výkony na tratích Baji Aragón 2019 budil zaslouženou pozornost a v cíli se v kvalitní konkurenci prosadil na vynikající páté místo.
A to je víc než dobrý důvod, abychom s 31letým úspěšným motokrosařem probrali nejen závodní víkend ve Španělsku, ale i jeho nejbližší soutěžácké plány.
Vůbec bych si nedovolil použit spojení, že už máte úspěšnou motokrosovou kariéru za sebou. Pořád jste na vrcholu. Kde se tedy vzal nápad zkusit cross-country rally, potažmo Dakar? Co vás na Dakaru láká?
„Jsem motorkář tělem i duší, mám srdce na dvou kolech, proto Dakar samozřejmě bedlivě sleduji každý rok. Pokud jde o mou účast, tak nějak se to nabízí. V daný čas není tolik možností k jezdění, v lednu je člověk hlavně v posilovně, bazénu. Proto mě napadlo, že by spojení Dakaru s motokrosem mohlo být zajímavé.“
Rozumím správně, že kvůli Dakaru a rally minimálně zatím motokros opouštět nebudete?
„I kdybych měl opravdu možnost jet Dakar, chtěl bych to kombinovat. Na motokros nechci úplně zanevřít. Věnuji se mu od mala, přeci jen to pro mě je srdeční záležitost.“
A je to vůbec možné? Nevyžaduje každá disciplína specifickou práci a přípravu? Nemůže jejich kombinace způsobit, že jezdec nebude stoprocentně připraven ani na jednu?
„Věřím, že se to dá určitě nakombinovat tak, aby to bylo pro obě disciplíny v pořádku. Na Baje Aragón jsem druhý den zkusil jet hranu. Díky tomu jsem sám viděl, že i v současné cross-country rally je potřeba výbušnost a rychlost. A rychlost získá člověk právě na motokrosu.“
Co je tedy pro motokrosaře při příchodu do rally největší výhoda?
„Myslím si, že i do rally se dnes už přenáší výbušnost typická pro motokros. Důkazem jsou jezdci, kteří přicházejí z motokrosu a jsou na špici. Třeba můj dobrý kamarád Matthias Walkner, s nímž se známe z mistrovství světa, kde jsme spolu bojovali o titul šampiona. Rally se musí vyvíjet, proto je potřeba i zmíněná výbušnost, která na Dakar přichází právě z motokrosu.“
Zvolil jsem cestu mírnějších krůčků. Je sice o malinko delší, ale pro mě příjemnější.
Baja Aragón patří k nejpopulárnějším a nejnáročnějším bajám v Evropě, nicméně k Dakaru má stále ještě hodně daleko. Proč jste do světa cross-country rally vstoupil právě tímto způsobem a co vše jste se během dvou dnů ve Španělsku naučil?
„Nikdy není úplně super, když se člověk vrhne bezhlavě do něčeho zcela nového. Zvolil jsem cestu mírnějších krůčků. Učení tak sice bude o malinko delší, ale na druhou stranu díky tomu bude pro mě příjemnější. Kdybych rovnou odjel na nějakou těžkou rally, kde je základem všeho navigace, a já bych v tomto základu úplně plaval, nebylo by tak produktivní. O tom jsem přesvědčen.“
„Proto jsme vybrali Aragón. Abych se seznámil s přístroji, zjistil, co se kde navíjí, kalibruje, kde se přemačkávají kilometry, co vůbec znamená stella, azimuty. V první etapě jsem se opravdu hlavně sžíval právě s přístroji.“
„Baja Aragón sice nebyla navigačně až tak náročná, ale i tam pochopitelně nějaké navigační věci jsou. Právě to jsou ony zmíněné malé krůčky. Abych měl zažité, co v určitých situacích dělat. Ačkoliv Dakar nebo Rallye du Maroc stejně člověka vystavují do situací, na jaké se ani připravit nedá. Ale aspoň bych věděl, co s čím můžu zkalibrovat, co s čím můžu spárovat, případně na co se spolehnout.“
Ve Španělsku jste dostal hned několik nováčkovských lekcí, třeba penalizaci za pozdní příjezd do časovky…
„Tam jsme to malinko prokaučovali, protože pravidla pro Dakar a baji se nepatrně liší. Trošičku jsme se tam rozešli v názorech nebo se špatně pochopili. Ale to byla minutová lekce, což nehrálo vůbec žádnou roli. I díky tomu jsem si ale ujasnil, co a jak. Zkrátka zkušenost. Už vím přesně, na co si příště dát bacha.“
Výraznější zdržení znamenala téměř ‚utopená‘ motorka v jednom z brodů v první etapě…
„Pro mě to byl první takový brod, první průjezd. Jako motokrosař se přeci jen snažím vše projet a přejet v rychlosti. Ono by to asi šlo, ale chtělo by to vyšší rychlost. Ale já jsem tak rychle nejel. Trošičku jsem se ponořil, motorka pochopitelně nabrala nějakou vodu a chcípla. Bylo to hned na první rychlostní zkoušce, na prvních patnácti kilometrech. Tam jsem nechal největší část ze ztráty, kterou jsem na této speciálce nabral. Pak už jsem si dával na brody pozor. Projížděl jsem je nižší rychlostí, aby motorka nenasála tolik vody. Ale i tak byly zrádné. Člověk si musí najít, respektive natrénovat nějaký svůj styl. I tohle je o zkušenostech. Nechcete tam stát a usilovně startovat motorku.“
A do třetice přišel i pád…
„Letošní Baju Aragón provázelo celkem pestré počasí. Chvilku bylo čtyřicet stupňů, chvilku foukal vítr, na tratích speciálek ve vyšších polohách občas pršelo. Přitom povrch byl hodně jílovitý a při dobrzďování do zatáček si člověk musel dávat pozor. A pokud byla trať ještě ujetá od aut, bylo to jako na ledě. Zároveň se jede ve vysokých rychlostech, je to sprint. Jak jsem pochopil v sobotu, roli hraje průjezd každou jednotlivou zatáčkou.“
Primitivní věci jsem chtěl zvládnout co nejrychleji, abych se začal posouvat dál a dál.
„Mně v pátek v jedné zatáčce při brzdění podklouznul předek a motorka mi podjela. Věděl jsem, že to klouže, protože se to nestalo hned na prvním kilometru, na kterém mi pršelo. Ale chyby se stávají. S ohledem na to, jak rychle se jede a co se dá v takových rychlostech přehlédnout, jsou podobná podklouznutí v tomto sportu jen takovou dětskou slavností.“
Dá se srovnat únava po závodním motokrosovém víkendu a po dvoudenní cross-country rally?
„Po fyzické stránce jsem se cítil dobře. Fyzickou únavu cítíte taky, ale je trošičku jiná. Na motokrosu jsou rovinky kratší a hodně rozbité, všechno se děje v rychlosti. Lhal bych, kdybych říkal, že při rally to tak rozbité není. Nicméně jsou tam i delší rovinky, kde jedete sto šedesát a můžete si chviličku oddechnout.“
„Člověk je unavený hlavně psychicky. Speciálky vyžadují opravdu velké soustředění. Když přehlédnete nějaký kámen nebo výmol, je z toho pokaždé velký a nepříjemný pád. Co si budeme povídat. Každopádně když k pádu dojde, je to vždycky kvůli nějakému přehlédnutí.“
Bylo něco, co vás ve Španělsku opravdu zaskočilo, na co jste předem vůbec nepomyslel?
„Ono mě to postupně zaskakovalo celé. Od přípravy camel bagu, navigace, roadbooku, přes sesumírování časů. Ráno se vyjíždí v šest hodin, pak je potřeba dorazit přesně do časovek, do servisu, vše se musí naplánovat. Nového bylo tolik, že jsem se dostal do fáze, kdy mě další novinky už přestaly překvapovat. Snažil jsem se učit co nejrychleji. Jednalo se o spoustu věcí, které zkušení účastníci už mohou považovat i za primitivní. Ale nováček se tím musí prokousat, osahat si to. Chtěl jsem to zvládnout co nejrychleji, abych se začal posouvat dál a dál.“
Proč padla vaše volba na tým Orion – Moto Racing Group a jak důležité bylo, že jste měl na Baje Aragón jako svého osobního rádce k dispozici Milana Engela?
„S Milanem jsme si skvěle sedli, je to perfektní kluk. Obrovsky mi pomáhal, za což mu patří můj velký dík. S panem Krajčovičem se známe dlouho. V minulosti jsem za jeho tým jezdil i motokros. Teď prostě přišla správná chvíle a pro mě je skvělé mít po ruce lidi, kteří se této disciplíně už nějaký pátek věnují. To může jezdce posunout třeba o rok dál.“
Důležité je se ze super výsledku nepodělat. Už vím, jak umí být motorsport někdy i zrádný.
Ervín Krajčovič tvrdí, že vychovat z motokrosaře nebo endurového závodníka úspěšného účastníka Dakaru trvá dva až tři roky. Ale dokážete po úspěchu na Baje Aragón tak dlouho jít krok za krokem a do určité míry i krotit vlastní závodnické ambice?
„Díky zkušenostem posbíraným během celé kariéry vím, že se vám jeden závod může povést a další se vám může hrozně nevyplatit. Do každého závodu, který absolvuji v motokrosu nebo rally, musím jít s pokorou. Musím jet podle toho, na co mám, co umím. Na druhou stranu, když cítíte nějakou šanci, je potřeba ji chytit za pačesy.“
„Dá se říct, že páté místo z Baji Aragón je super výsledek. To asi vůbec nikdo nečekal. Ale důležité je se z toho nepodělat. Už jsem zažil hodně vrcholů, ale i hodně pádů. Proto vím, co dokáže motoristický sport přinést a jak umí být někdy i zrádný. Je potřeba učit se, připravovat. Souhlasím s Ervínem, že to je práce třeba na dva tři roky.“
V září vás čeká řecká Serres Rally, což ale pořád není o závodění v poušti a dunách. To přijde při říjnové Rallye du Maroc. Jak se na ni budete připravovat?
„S ohledem na malý počet podniků v Mistrovství světa FIM v cross-country rally a ve Světovém poháru FIM v bajách není mnoho závodů, na kterých se člověk může tolik naučit. Myslím si, že Maroko pro mě bude úplným hozením do moře. Co jsem pochopil, organizátoři se snaží dělat své závody čím dál obtížnější. Určitě tam budou záludnosti, které překvapí i zkušené borce. A na Dakar se podle mě nedá připravit skoro vůbec. Do jeho startu už nezbývá tolik času, proto je potřeba získat jakoukoliv zkušenost kdekoliv.“
Děkujeme za rozhovor a přejeme rychlý progres v novém prostředí.
Martin Michek očima Ervína Krajčoviče
K Milanu Engelovi jsem chtěl dalšího českého závodníka a hledal jsem po všech čertech. Martin Michek se už dlouho zajímal, dva roky mi říkal, že by to chtěl zkusit. Proto jsem na něj letos nastoupil s tím, že teď je správná doba. Tým to potřebuje, on to chce a čas běží, navíc ten rallyový dvojnásob rychle.
Martina znám z dob, kdy za můj tým závodil v motokrosu. Díky tomu jsem věděl, že technicky tam není co řešit. Že mu stačí půl dne, aby se sžil s motorkou. Vím, jaký má potenciál, že je inteligentní a má to v hlavě srovnané. Tento názor mi svým přístupem ve Španělsku jenom utvrdil.
Přesto šlo o krok do neznáma. Nikdy totiž není zaručeno, že z dobrého ‚enduráka‘ nebo ‚krosaře‘ bude hned také dobrý závodník v rally. Martin byl ve Španělsku v novém prostředí, proto jsme byli zvědaví, jak si poradí. Je super, že to dopadlo takhle. Ukázal, že má na čem stavět. Ale musíme opravdu zůstat na zemi. Vím, že nás čeká dlouhá cesta, ale v tuhle chvíli z toho mám dobrý pocit. Máme našlápnuto. Máme nového nadějného českého jezdce.
