V pondělí 18. ledna 1988 se Jiří Moskal, Pavel Záleský a František Vojtíšek probouzejí v maliském Bamaku do afrického rána už podeváté jako lídři průběžného hodnocení Rally Dakar v kategorii kamionů. Jenže o několik hodin později je všechno jinak. S vyraženým čelním sklem klesají na druhé místo a v následujících čtyřech dnech se z pronásledovaných stávají pronásledovateli. Společně s tatrováckou posádkou Karla Lopraise píší jednu z nejpoutavějších kapitol historie našeho motoristického sportu.
Počátky českého, respektive československého dakarského závodění začíná po více než třech desetiletích postupně obestírat lehký závoj idealizovaných legend. O to zajímavější je studium původních historických materiálů v kombinaci s vyprávěním pamětníků. Jedno je jisté. Při ponoření do archivů vyplouvá na povrch zas a znovu jedno jméno. Jiří Moskal.
Je jedním ze tří mužů, kteří koncem roku 1983 přicházejí s odvážnou myšlenkou účasti na Rally Dakar. Třímá volant soutěžního kamionu, který o rok a čtvrt později dojíždí jako první z české kotliny až na pláž u senegalského Růžového jezera. A přímým aktérem dalších klíčových okamžiků je i v následujících třech letech…
1986: Důstojně mezi elitou
Zdolání Rally Dakar na první pokus je jednoznačným úspěchem a přesně tak je příběh prvních průkopníků v roce 1985 prezentován v domácích i zahraničních médiích. V květnu do Jablonce nad Nisou přijíždí švýcarský podnikatel Jean-Louis Heritier, který má zájem o nasazení jedné liazky na podzimní Rally faraonů v Egyptě a následně i o místo v jednom z vozů pro další ročník Dakaru. Na zajištění startu vozu se finančně podílí, a tak se v Mnichově Hradišti a Jablonci nad Nisou staví rovnou tři speciály.
Na základě získaných zkušeností dochází ke zdokonalení především v oblasti podvozku. Problematické spojovací tyče jsou vyrobeny z jiného materiálu a jsou robustnější. Jízdní vlastnosti mají zlepšit zesílená listová pera i odolnější tlumiče. Novinkou je přední příčný stabilizátor. Některé úpravy jsou patrné na první pohled i laikům. Ať už jde o jednodušší vnější ochranný rám nebo dveře na pravé straně vozu, usnadňující přístup na valníkovou plošinu. Nižší je i nosná konstrukce plachty, která už nepřevyšuje budku řidiče.
„Pokud jde o vzhled, týkala se zásadní změna bezpečnostní klece, která musela být podle nových technických předpisů od roku 1986 uvnitř kabiny,“ upozorňuje Jiří Moskal. „Venkovní rám se zmenšil jen na ochranu předních sloupků a eventuálně předního okna. Dokonce jsme měli připravené i sítě, které by se na rám daly přidělat, ale ty se nikdy nepoužily. Změnilo se také umístění náhradních dílů a dalších věcí na korbě. Jejich upevnění se řešilo přišroubováním a podobnými způsoby, aby vše bylo vidět a přístupné.“
„Určitě se šlo malinko nahoru s výkonem, protože ten nebyl v roce 1985 úplně dostačující. Teď jsme se dostali na nějakých 400 koní. Vím, že jsme se snažili řešit také posilovače řízení, ale to se úplně nepovedlo. S nimi jsme měli problém vždycky. Proti Tatře to byl obrovský rozdíl. Karel Loprais v písku točil volantem jedním prstem a my jsme ho pomalu tahali dva. Otočit koly při zapadnutí skoro vůbec nešlo.“
Tým PZO Motokov přijíždí na konci prosince na technické přejímky v početnější sestavě než o rok dříve. Tři Liazy poprvé doplňují také dvě Tatry. Celkem se na start staví čtyřiasedmdesát kamionů. Před sebou mají patnáct tisíc kilometrů, více než polovinu v rámci rychlostních zkoušek.
Do Paříže se po roce vracejí všichni tři úspěšní pokořitelé Dakaru 1985. Jen tentokrát každý v jiném voze. Nejzkušenější trojice usedá do Liazu se startovním číslem 633. Radek Fencl se o kabinu dělí s Josefem Brzobohatým, který loni dojel do senegalské metropole s druhou liazkou mimo soutěž. Také Heritier už africký maraton absolvoval, byť s osobním vozem. Jaroslav Joklík (631) s sebou veze nováčky Petra Tyla s Jiřím Stöhrem a další dva debutanti se do třítýdenního dobrodružství pouštějí po boku Jiřího Moskala (632).
„Do posádky jsem si vybral Míru Krejsu. Byli jsme velcí kamarádi a já měl blbý pocit kvůli jeho vypadnutí z týmu těsně před Dakarem 1985. Vymínil jsem si také Frantu Vojtíška, jehož jsem už nějakou dobu před sebou tlačil, kde to šlo. Byla to největší kravina, jakou jsem kolem závodění udělal,“ připouští Jiří Moskal, „protože jsme v posádce byli tři závodníci. Za volantem i v navigování jsme se střídali, což bylo úplně špatně.“
Krušný začátek
Po prologu v Cergy-Pontoise, novoročním startu z Versailles a plavbě přes Středozemní moře se naplno začíná závodit 4. ledna mezi alžírskou Ouarglou a El Goléou. Posádkám později startujících osobních vozů a všech kamionů komplikuje život prudký odpolední liják.
Liaz 632 trápí víc než počasí stávkující chlazení. Moskal, Krejsa a Vojtíšek opakovaně zastavují, opravují elektromagnetickou spojky ventilátoru a dolívají vodu do chladiče. Ve snaze dohnat ztracený čas předhánějí pomalejší vozy. Jeden z nich však nečekaně brzdí, Moskal na poslední chvíli strhává kamion mimo pistu do hlubokého písku. Výsledkem je porouchané řízení a devatenáctý čas s výraznější ztrátou. V celkovém součtu přicházejí o sedmou příčku, která jim patřila po prologu. Přesto není důvod k panice, ačkoliv na opravách pracují dlouho do noci. Situace je mnohem lepší než před rokem, kdy na stejném úseku začaly problémy obou liazek se spojovacími tyčemi.
O dva dny později, cestou z In Salahu do Tamanressetu, je o poznání veseleji. Etapu tvoří dvě rychlostní zkoušky. Na prvním úseku patří Moskalovi čtvrtý čas. Společně s pátým Joklíkem za sebou nechávají i Jana de Rooye s dvoumotorovým Dafem, který musí měnit kolo. Odpoledne Nizozemec dohání ztrátu, na druhé speciálce je suverénně nejrychlejší, ale Moskal se řadí na druhé místo a za sebou nechává dalšího horkého favorita Georgese Groina s Mercedesem 1936 AK i všechny ostatní. Liaz 632 je z Čechoslováků nejlepší i o den později v okružní etapě na krkolomných a nebezpečných cestách pohořím Hoggar.
Ve středu 8. ledna opouští už poněkud prořídlá soutěžní karavana Alžírsko a směřuje přes Iférouane do Agadezu. Po vjezdu do Nigeru figurují československé kamiony na šestém (Liaz 633), sedmém (Liaz 631), osmém (Tatra 634) a desátém místě (Tatra 635). Moskalova posádka stále ještě dohání manko z úvodu rally a otevírá druhou desítku průběžné klasifikace.
Vzhůru přes Ténéré i pořadím
Teď přichází nemilosrdná Tenéré. Poušť pouští. A závod směřuje přímo do jejího srdce. Před rokem dala etapa z Agadezu do Dirkou trojici Moskal, Joklík, Fencl nesmírně zabrat. Jede se prakticky po stejné trase a znovu se jedná o velmi náročný den. Časový limit stíhá jen jednadvacet ze šestačtyřiceti kamionů pokračujících v soutěži. Mezi nimi všechny tři Liazy i obě Tatry. Moskal dojíždí do cíle šestý, ale velkou úctu zasluhuje výkon posádky Josefa Brzobohatého. Ačkoliv už od třetí alžírské speciálky jede bez rychlé převodové řady a poslední dva dny také bez pohonu přední nápravy, patří Liazu 633 v etapě čtvrté místo a také v celkovém součtu je na tom z týmu Motokovu nejlépe.
