Gabriela Novotná si účastí na maratonských cross-country rally plní vlastní sny. A mimoděk píše jednu kapitolu historie českého motoristického sportu za druhou.
V roce 2018 se Gábina Novotná stala první Češkou startující na Rally Dakar na motocyklu. Letos v lednu jako první česká motocyklistka tuto soutěž dokončila. A v roli průkopnice se vydá i v červenci do Ruska, Mongolska a Číny. Závodnice týmu Indigo Racing je přihlášena na Silk Way Rally, která se letos premiérově otevřela také motorkářům.
Při rozhovoru jsme se nepatrně ohlédli za dvěma starty na Dakaru, ale Gábina otevřeně popsala také své závodnické plány i přání…
Gábino, mrzí vás, že jste Dakar kvůli zranění nedokončila už loni a že jste se tak nestala první Češkou, které se to podařilo?
„Ne, nemrzí. To je jen záležitost ega. Pro mě byl Dakar obrovským snem a loni jsem měla jenom smůlu. Jestli si dobře pamatuji, před odstoupením jsem měla na Ollie [Roučkovou] nějakých 23 a půl hodiny. Takže jsem byla v podstatě o den rychlejší. Ale najela jsem na kámen a zlomila si klíční kost. To se prostě stane. Je to součást tohoto sportu. Důležité pro mě je, že se mi to povedlo dotáhnout letos, i když to nebylo úplně jednoduché, protože mě provázela také nějaká zranění.“
Před rokem jste si zlomila klíční kost, letos jste dojížděla řadu etap s pochroumaným kotníkem. Který Dakar bolel víc? Co bylo drsnější?
„Ta ‚klíčka‘ bolela hrozně. Prvních dvacet kilometrů to ještě šlo, ale já jich jela devadesát. Bolest byla opravdu obrovská. A nejvíc bolelo, když mně pořadatelé nenechali jet dál. Kdyby mi dovolili pokračovat, ‚zatejpovala‘ bych to a nějak bych jela. Nejbolestivější byla bezmoc.“
Loni byly asi náročné i měsíce po Dakaru, kdy jste kromě zlomené klíční kosti řešila i problémy s nohou. Začala jste trénovat docela pozdě. Jak jste na tom letos? Už je kotník v pořádku? Trénujete naplno?
„Aktuálně se do něj naplno pouštím. Aby toho nebylo málo, uhnala jsem si nějakou bakterii v plicích. Ale už je to v pořádku. Loňský rok byl kvůli celé sérii zranění velmi nepříjemný. Letošek bych si chtěla ‚střihnout‘ úplně jinak.“
Prozradíte, jak vypadá váš týdenní tréninkový plán?
„Třikrát týdně jezdím dopoledne do tělocvičny do Pardubic, kde s trenérem Ivanem Svědíkem pracujeme na balančních technikách, na postřehu, motorice a dalších záležitostech. Soustředíme se na věci, které mi pomohou při jízdě na motorce. Další dny cvičím doma sama. Během týdne střídám kratší tréninky s delšími. Dopoledne trénuji každý den, odpoledne vyrážím na kolo, nebo motorku. Dvě odpoledne mám ale plánovaně vyhrazená pro odpočinek.“
Dalo by se říct, že dojezdem do cíle pro vás ještě Dakar 2019 zdaleka neskončil. Po návratu do Česka jste absolvovala sérii besed a dalších akcí. Přitom pracujete jako tlumočnice. Jak to stíháte? Jste teď víc závodnice, nebo se věnujete civilnímu zaměstnání?
„Strašně ráda bych byla na sto procent závodnice, ale živit se tak v Čechách je velmi obtížné a zvlášť na mé úrovni. Proto musím kromě závodění pracovat. Ale abych byla fér, je pravda, že toho nenapracuju úplně moc.“
Na sociálních sítích jste nedávno zveřejnila fotku, na které jste seděla na Yamaze, a přidala komentář ve smyslu ‚jak by vám slušela změna značky‘. O něčem takovém uvažujete?
„To by bylo předčasné říct. Nicméně jsem otevřená případné spolupráci, kdyby mi nějaká jiná značka byla ochotná pomoct třeba trochu víc.“
Současnou dakarskou motorku pro vás stavěl Jan Veselý, ale servisoval vám ji tým Ondřeje Klymčiwa. Nevznikaly tím problémy?
„Znáte to, každý konstruktér a mechanik má pocit, že svou práci dělá nejlíp a práce kohokoliv jiného pro něj není tak kvalitní nebo tak dobrá. A já jsem stála mezi tím, což pro mě bylo velmi nepříjemné. Nicméně Honza odvedl neskutečnou práci. Obě dvě motorky, které stavěl, dojely a neměly žádný technický problém. To vypovídá naprosto o všem. A Ondra brblá a nadává vždycky na všechno. Takže nebyl žádný důvod, proč by neměl nadávat na tohle.“ (smích)
Do startu dalšího ročníku Rally Dakar zbývá osm měsíců. Prozradíte, co vás do té doby čeká kromě tréninku?
„Velmi mě láká Silk Way Rally, proto naše současná příprava směřuje tímto směrem. Víte, jak to je, rozhodují peníze, proto jsme to nějakou dobu řešili. Ale první část startovného jsme zrovna zaplatili, tak doufám, že to dobře dopadne. Silk Way se jede v červenci, to je první krok. Pak budu kontinuálně pokračovat s přípravou na Dakar.“
Pokud vím, tým Klymčiw Racing účast na Silk Way Rally ve svém programu nemá. Znamená to, že pojedete ve své režii?
„Ano, rozhodně. Cítím, že už bych chtěla směřovat jinam.“
Takže Indigo Racing se rozroste a půjde o tým s plným servisem?
„Doufejme. Na Silk Way počítáme s jedním doprovodným autem, v němž pojede mechanik a týmový manažer. Výhledově bychom byli rádi, aby v týmu jel i někdo další. To se však netýká Silk Way, jde o vzdálenější budoucnost.“
Vyrazíte na Silk Way se stejným strojem jako na Dakar, nebo jste na motorce dělali nějaké větší změny?
„Žádné konstrukční změny neděláme. Jen samozřejmě proběhla kompletní údržba, preventivně jsme vyměnili některé součásti. Motorka zůstává úplně stejná, protože se opravdu osvědčila.“
Už víme, že se další Dakar pojede v Saúdské Arábii, což je poněkud problematická země kvůli režimu, respektování práv žen, respektive lidských práv obecně. Jak přesun do této destinace vnímáte vy?
„Nevěřím tomu, že by nám někdo zakázal závodit. To se podle mého názoru stát nemůže; organizátor by něco takového nedopustil. Myslím si, že mi to ani nepoznáme. Realita závodu je velmi jiná. Zemi, v níž se závodí, člověk nepozná tak, jak by si třeba i představoval. Stejné to bylo v Jižní Americe a tam mě to tedy velmi mrzelo. Řekla bych, že mi ten sociokulturní rozdíl nijak zvlášť nepocítíme. Jsme takový svět sám pro sebe.“
Ruska Nifontova letos jako první v historii dokončila Dakar v kategorii malle moto, tedy bez asistence. Lákalo by vás dát si Dakar tímto způsobem?
„STRAŠNĚ! Mě už to moc lákalo loni. Díky Honzovi jsem tím tak nějak načichla a hrozně by se mi to líbilo. Ale ještě jsem si netroufla. Měla jsem strach, co bych dělala, kdybych motorku rozbila. Nakonec se ukázalo, že na letošním Dakaru by to šlo úplně v pohodě. Motorce jsem neudělala fakt vůbec nic. Zlomila jsem jednu páčku, kterou jsme zabrousili a já s ní závod dojela. Ale to člověk nikdy dopředu neví. A riziko, že přijedete s rozbitou motorkou a celou noc jí opravujete, je vždycky. Vím, že nejsem tak zdatný mechanik, ani tak zdatný jezdec, abych mohla zodpovědně říct, že to v pohodě zvládnu. To byl důvod, který mě držel zpátky. Ale upřímně doufám, že než toho nechám, tak aspoň jednou si malle moto dám…“
Děkuji za rozhovor a držím palce, aby se splnily i ty nejodvážnější závodnické sny.
